Ako sa dnes máš? 17

PN je zatial u nas len od vseobecneho lekara, ten prihliadne na spravu od specializovanych doktorov https://www.medipravnik.sk/pravne-clanky/docasnu-praceneschopnost-budu-potvrdzovat-uz-aj-vsetci-lekari-specialisti-pozor-ale-az-od-1-1-2024-1297/

Ok tak na Slovensku je to inak, ale 1.1. bude coskoro. Tak zatial len vseobecny.

"Na to, aby nezamestnaný mohol vôbec čo len uvažovať o nároku na nemocenské dávky, musí mať splnenú všeobecnú podmienku nemocenského poistenia. To znamená, že za posledné dva roky si musel minimálne 270 dní platiť nemocenské poistenie. Môže to byť kombinácia odvodov zo živnosti, zamestnania alebo dobrovoľného poistenia."

https://dennikn.sk/blog/516829/nezamestnany-a-praceneschopny-co-robit-v-takomto-pripade
_____
Neviem, či štát platí nemocenské poistenie v prípade študenta VŠ. Inak tieto informácie sú skvele popísané na internete - stačí zagooglovať.

"Sociálna poisťovňa upozorňuje študentov a budúcich absolventov škôl, že po ukončení školy a zamestnania popri štúdiu im automaticky nevzniká nárok na dávku v nezamestnanosti. Podmienkou na priznanie tejto dávky je trvanie poistenia v nezamestnanosti najmenej dva roky, t. j. 730 dní, v posledných štyroch rokoch pred dňom zaradenia do evidencie uchádzačov o zamestnanie na úrade práce. Absolvent školy – študent (žiak strednej školy alebo študent denného štúdia vysokej školy) totiž nie je povinne poistený na sociálne poistenie. Keďže sám neplatí poistné na žiadny druh sociálneho poistenia (nemocenské poistenie, dôchodkové poistenie, poistenie v nezamestnanosti) a neplatí ho za neho nikto, nemá ani nárok na žiadnu dávku zo Sociálnej poisťovne."

https://humanet.sk/blog/absolventi-skol-nemaju-automaticky-narok-na-davku-v-nezamestnanosti--2018-
_____
Investoval som cca 2 minúty na google a mám odpoveď. Takže sorry, nechcem byť posol zlých správ, Jarko, ale nemáš vybudovanú samostatnosť. Zrejme chybka na strane rodičov (neprimeraná pozornosť a starostlivosť).

Ale to je aj dobrá správa! Pretože toto všetko sa dá naučiť - tiež som bol v detstve plachý (ale skôr kvôli toxickému prostrediu v mojej rodine). Mal by si začať postupne (krok za krokom), hľadať prácu na pár hodín týždenne - aj zadarmo - a vybudovať si postupne návyky, skills, dovednosti. A hlavne psychoterapia - si si už našiel? alebo si stále v stave paniky a chaosu a odkladáš rozhodnutia??

IMO si na VŠ zažil veľa stresu a rozpor medzi realitou a fantáziami o sebe - tie vedia byť veľmi pozitívne až grandiózne vs. krutá realita. To samozrejme generuje negatívne emócie /úzkosť, strach o budúcnosť etc/. Účelom neg. emócií je donútiť ťa, aby sa tomuto problému venoval; aby si si upravil nereálne predstavy o svete, sebe, ostatných ľuďoch (psychológia to nazýva kognitívna mapa). Jednoducho aby si zreálnil svoje možnosti.

Mám pocit, že stagnuješ, ale aj to je súčasť procesu. Lenže vyhľadať si informácie na internete je naozaj jednoduchá činnosť, ktorá nezaberie veľa času ani energie.

Btw. samozrejme existuje Xanax, benzodiazepíny, ktoré ťa zbavia neg. emócií - ale príčinu nevyriešia.. Predpokladám, že pri čítaní môjho komentu pocítiš hnev - nechaj ho v sebe pôsobiť.. Prečo sa hneváš? Čo konkrétne ťa štve? etc. etc..

Fúúú, ja som celý týždeň premrhal - teda aspoň takýto mám pocit - až som dostal "panický záchvat", že zomriem a nič po mne neostane. Je na čase rázne povedať NIE väčšine povrchných činností a zvoliť si jasný cieľ..

Asi bude na texte dolu niečo pravdy (čítam ďalšie pdfko)..

"Utápět se v sebelítosti, přehrávat si v hlavě podrazy nebo trapasy, zkrátka rochnit se v bahně je pro náš mozek vlastně pohodlné. Naproti tomu soustředit se na něco pozitivního, vymyslet, jak to zrealizovat, a přimět tělo, aby se do toho pustilo, je energeticky náročné."

"Mám si vybírat dlouhodobě důležité před méně důležitým. Nikdo mě ale neupozornil, že to méně důležité může být také prospěšné a užitečné. Nepřítelem nejlepšího je tedy často to dobré. Rozpoznat nejlepší mezi dobrým je zpočátku obtížné. Najít hlavní fokus svého povolání chvíli trvá. To, co je v nejhlubším souladu s naší duší, s naším potenciálem, to musíme hledat. Chvíli to trvá. Někdy léta. Ale jakmile své „nejlepší“ najdeme, naše situace se radikálně mění. Už se nemůžeme vymlouvat na to, že experimentujeme.

Aktivity, které jsou nebezpečné pro můj úspěch, nepoznám podle toho, že jsou neužitečné nebo bez výsledku. Nejzáludnější jsou ty činnosti, které jsou dobré. Projekty, které mě lákají, nesou výsledky, jdou mi, mám z nich radost, druzí mě za ně chválí. Ale při hlubším pohledu zjišťuji, že se mi více líbi sláva nebo potěšení z výsledku, než že bych jednoznačně přispěl tak, jak mohu nejsilněji. A tak postupně měním své preference a snažím se do svého života přibírat co nejvíce toho, co je v mém povolání, poslání „nejlepší“. Tedy nejhlubší, nejsilnější, nejdůležitější.

To si však vyžaduje jednu z nejobtížnějších dovedností - umění říkat NE. Když experimentální fáze skončí a my zjišťujeme, kde jsou hranice našeho „nejlepšího“, čeká nás trochu jiné NE. Práce, poptávek i vlastních nápadů přibývá a já musím najednou říkat NE tam, kde jsem dříve říkal ANO. To je obtížné, protože takové NE bude bráno jako signál odmítnutí či nezájmu o celý vztah, který již mám s konkrétními lidmi vybudován."

Saladin (bojovník): "Tam, odkud přichází (po)volání, už někdo/něco je. Poslání je pro průkopníky. Tam, kam míří poslání, to může být „Terra inkognita“. Tedy něco ZDE (má duše, Bůh) mě vysílá na misi TAM do neprobádané země. Může být nebezpečná, smrtelná. Zatímco povolání musím (vy)slyšet, k poslání potřebuji samostatnost a odhodlání jít do „prázdna“. Muž opět vyráží na „moře či do divočiny“ a setkává se s úkolem, který musí splnit - nebo zemřít. Jedině tak se může vrátit k ženě, manželce, k rodině. Má jednoho důležitého spojence - vlka. To je jeho síla, a když se tý síly lekne a toho vlka zabije, tak to potom s ním jde z kopce. Pro ženy/ženský princip to znamená bolest. Čekání, zdali se muž vrátí.

Zároveň je to právě žena/ženský princip, jež muže inspiruje. K čemu? K tomu vydržet nevědění, neznámo, vydržet setkání se smrtí. Užívej si nevědění. Jdi do dobrodružství s tím, že nevíš úplně, jak se to dělá. Protože jen tak si dovolíš být překvapený, jít se zatajeným dechem cestou objevování, cestou srdce do nejistot. Staň se ohněm, který neplánuje, nedrží, nerozvažuje. Zaži dobu napjatou, riskující, kreativní, ohroženou, nebezpečnou, živou. Jedině tak se ti podaří vyhnout se tomu popelu na konci. Při hledání poslání hrají roli vášeň, láska, touha.

Je to cesta, ke které potřebujeme odvahu, štěstí a umět se modlit - způsob, jak promlouvat k tomu, co je větší. Z celého lidského slovníku jsou použitelná jen tři slova - „prosím“, „děkuji“, a „ano“."

Sme Saturnové deti: "Saturn byl archetypem (božstvem) zmaru, strádání, chudoby, šílenství, trápení a smrti. Jako nejvzdálenější planeta byl planetou těch, kteří stojí „mimo“ společnost. Současně však byl skrytým symbolem alchymistů, kteří byli pokládáni za „Saturnovy děti“. Bývá zobrazován jako chromý muž s berlou (někdy v přítomnosti hrajících si dětí). Někdy se jeho atributy stávají přespýpací hodiny, váhy nebo kružítko - symboly měření a času.

Věřilo se, že ti, jež stojí pod vládou Saturna, mají zvláštní potenciál cesty mystické kontemplace, která vede k obrácení zmaru k nalezení hluboké radosti, spásy, alchymistické transmutace olova (saturnského kovu) ve zlato. Na této cestě, která vede do ústraní, mimo všechny vyšlapané cesty, pryč od lidí, se však zřejmě objeví překážky, o nichž hrdina zatím nemá ani tušení. Neví, kam ho cesta zavede. Takový je počátek cesty. Na počátku cesty stojí vždy zoufalství, ztráta, odcizení, krádež čehosi cenného, spoutání, bezpráví, bezmoc. Nejedná se o krátkodobé trápení, jež snadno přejde, jde o bytostný a nevyhnutelný pocit zmaru, prázdnoty a odcizení všemu lidskému, světu. Všechna útěcha je marná.

Nikdo se nemění, protože chce, a v časech, kdy je mu dobře. Změna přichází teprve v krizi. Krize nutí ke změně, neptá se, nedává na výběr. Je tu, fyzicky, existenčně, není to chiméra. Je to nejreálnější realita. To ona vybízí ke změně, k osamělé pouti, hledání. Hrdina se nejistě pohledem vrací do minulosti. Zdráhá se opustit byť tragické, ale důvěrně známé. Nemá však již na výběr. Kostky byly vrženy, cesta začala. Jaké putování ho čeká teď? Stále to stejné, neboť ego stále putuje světem, duše putuje k egu, duch touží jako Ikarus vzlétat vysoko, pokušení číhají a bod křehké rovnováhy se může kdykoli ztratit."

Hieronymus Bosch: Poutník

Našiel som ďalšiu zaujímavú pasáž v pdfku - presne toto som prežíval počas "temnoty" a zrejme to isté prežíva Jaro (a ďalší v podobnej situácii). Tak ale mne sa už ľahko hovorí, keď som prešiel peklom. Btw. "keď kráčaš peklom, nezastavuj - jediná cesta je skrz."

"Neuvědomují si, že nemají k dispozici nic jiného, než právě kdykoli přítomný okamžik. Často se (falešně) zaměřujeme pouze na „problém“ samotný, nikoli na na naši dovednost umístit jej do času svého života více - vyhradit tématu čas, který si zasluhuje; případně naopak redukovat čas, který dané „oblasti“ věnuji.

Mnoho lidí v sobě identifikuje „potíže, které mě trápí“ a začne je vnímat jako „problém, který mám“. Už to není moje součást. Je to problém, nemoc, porucha, potíž. A tu je třeba léčit, odříznout, opravit, vylepšit. Abych mohl začít žít. Ale je to přesně naopak: Možná je problémem, že tyto nálepky považujeme za něco, co musíme vyřešit dříve, než se pustíme do života. Ale tyto nálepky jsou jeho součástí, jeho důsledkem a jeho popisem.

Naše duše je daleko spíše jako pole. Chceme-li něco vypěstovat, nelze čekat, až pole začne rodit, než mu za odměnu věnujeme pozornost. Je to přesně naopak. Nejprve se mu věnujeme, pak začne dávat úrodu. Musíme jej na podzim poorat, pár let sbírat kameny. Možná několikrát vypěstovat něco, co se až tak nehodí, ale co pole posílí – jen to, na co pole zrovna má. To není podmínka toho, že jednou začnu něco skutečně pěstovat. To už je součást mého pěstování. Život nemá žádné „nejprve příprava, potom naostro“. Neexistuje „teď se změním a pak to sobě ukážu“. Jediné sebezlepšení je skrze nesnadné a poctivé žití toho, v čem jsme a kdo jsme."

Tak toto je pre Jara ako stvorené (až mi vypadla slza). Schválne, kto prežíval niečo podobné?? Btw. niektoré texty písal ENFP terapeut - toto typické poetické cítenie je mojou achilovou pätou (som skôr logický typ, rozum, rácio), preto ma to tak priťahuje..

"sestupu do podsvětí" aneb chaos je zatím nerozluštěný pořádek. Sestupu do "pekla" nebo bych použil i metaforu "protažení pod kýlem". Jedná se o fázi největší a nejtemnější hlubiny, kde už slunce nesvítí, kde ze dna moře není vidět třpyt světla ani hvězd, kde nefungují ukazatelé podél cest, kde každá cesta může být tou pravou, stejně jako největší zhoubou, a kde vám nikdo nenapoví, která cesta je ta správná: jste na to sami. Jedná se o téma bloudění, tápání. A rozum - ona jiskérka, která jinak vždy svítí - je zde v koncích. Ani trochu nepomůže. Je zcela bezmocný, ba směšný. Střelka kompasu je zmagnetizovaná, jakékoli pravdy a ismy, které vám doposud fungovaly, vám jsou zde na nic. Logos zhasl jako knot svíčky v močálu.

Nic nedává smysl. Jen hustohustá tma a lebky a kosti navěšené podél plotů. Bloudíte v kruzích, jakobyste vkročili do zóny bez průvodce. Průvodce, který je jindy nápomocen, vám zde nyní nepomůže: ať řekne cokoli, jakoby mluvil odněkud zdálky skrze plechovou rouru a hlasem jiného kmene: k vám nic nedoléhá. Jste na to sami. Vaše batolecí, nebo možná ještě embryonální část je zde uvězněna, lapena a stále zde bloudí. Můžete mít výborné vzdělání, můžete mít IQ až na půdu, můžete být experti v jakémkoli oboru, dokonce můžete být jako muži nabití silou a testosteronem, ale zde je oblast, kde nás stále cosi má v hrsti, aniž bychom to tušili. Něco ve vás je zde lapeno. Pokud sestoupíte sem, do svého pekla, úsměv vám ztuhne, nohy zdřevění a nevíte, za žádnou cenu nevíte, jak dál. Tento druh sestupu se nazývá katabasis - doslova "jít dolů".

A není zde žádný obecný návod. Vy sami musíte nalézt řešení. Ale cokoliv vám nabídne rozum, který tak rád řeší hádanky (Rubikovy kostky), nebude fungovat. Řešení se musí objevit. Pokud vyplyne, tak z něčeho hlubšího ve vás. Ale obvykle, až když zmizí všechna naděje, až když máte pocit, že se pod kýlem už jistojistě utopíte. Tehdy se z pole tmy cosi zalykajícího, toužícího po životě, vynoří. Nejdřív všechno znejistí, utopí se v mlze. Objeví se nejistota, strach z úpadku a recese.

Pak může nastat rozkvět a růst. Připusť si křehkost života, jeho proměnlivost, nebezpečí a nejistotu. Nauč se vnímat omezení, podmínky, které tě omezují a činí nesvobodným, strach ze změn. To všechno tě ohrožuje. Je to jakýsi kondenzát utrpení, kterým si osobně vysvětluješ, že nejsi dost dobrý, že jsi nedokonalý a nedostatečný. Není možné poznat sama sebe a nalézt vnitřní klid aniž bychom vstoupily do podsvětí, nějakou dobu tam zůstaly a pak teprve můžeme vyjít ven znovuzrození. Musíme najít odvahu sestoupit do svého podvědomí a setkat se se svou odvrácenou stranou. Uvidět svůj nepřikrášlený obraz znamená projít symbolickou smrtí, kdy se hroutí a rozpadá vše, čemu jsme věřily. Tvůj příběh jsou dveře, které vedou do temného a strašidelného lesa, nic tam neuvidíš. Ale někde uprostřed něj je místo, kde odevzdáš mnoho ze svých iluzí, představ a strachů. Je to místo pravdy.

Som cil dal obrazok Mariah -shut up ale ja milujem All I want for christmas is you. To len na zasmiatie ale ja milujem Mariah- All I want for christmas is you Kralovna Vianoc. Queen of Christmas Mariah, kralovna Vianoc