Kauza motylek

Spolupacientky mi říkaly, že  na přijímacím pavilonu může být pacient maximálně 6 týdnů. Nadešla tedy doba, kdy jsem se musela přestěhovat i já. Bála jsem se, že je to známka toho, že se můj stav zhoršil.
Necítila jsem se moc dobře, nechtěla jsem se stěhovat; na přijímacím pavilonu mi bylo dobře. Navíc když jsem měla sbaleno a už jsem jen čekala na sanitku, poslal mi manžel SMS, že podle webových stránek nemocnice je pavilon, kam mě měli přestěhovat, určen pro mentálně postižené. Dostala jsem strach, že budu mezi mentálně postiženými, a jelikož s nimi nemám žádné zkušenosti, nebudu vědět, jak se k nim mám chovat, a budu mezi nimi nešťastná.
Zašla jsem tedy na sesternu a svěřila se sestrám. Jedna sestra mě uklidnila: „Nebojte se, mentálně postižení jsou v 1. patře, Vy budete v přízemí.
Dva muži mě pak sanitkou převezli na nový pavilon a odvedli mě do 1. patra. Jak mi bylo zle, nebyla jsem schopná si vybalit věci, tak mi je vybalovaly sestry na sesterně a samy určovaly, co přijde na půdu uložit a co rovnou vyhodit. Přitom v pozadí stály dvě sestry a povídaly si potichu o tom, že jim tu někdo nedávno umřel. Hned jsem si vzpomněla na moji procházku, kdy jsem se sestře svěřila, že mám strach ze smrti, a bylo mi jasné, že je to všechno divadlo sehrané pro mě, aby mě sestry co nejvíc vynervovaly a zjistily, jak na tom jsem, jak zvládnu přestěhování.
Byla jsem nicméně hodně vystresovaná, a tak jsem si po chvíli přišla pro Rivotril. Jako ve snách jsem pak až do večera ležela na posteli a poslouchala vedle ležící starou paní, jak něco mumlá, a měla jsem velký strach, že už jsem mezi mentálně postiženými a jelikož jsem si vzpomněla na to, že při atace klesá IQ, dostala jsem strach, že do rána se stane mentálně postižená i ze mě. Měla jsem takový strach, že jsem cítila, jak se mi ježí hrůzou vlasy na hlavě. Takový strach jsem nikdy v životě nezažila.
Odpoledne přišel na návštěvu manžel a já jsem málem brečela (kdybych toho byla schopná), že na novém pavilonu vůbec nejsem spokojená. Zpražil mě, že jsem si přála jet do Bohnic, tak ať si nestěžuju. V noci jsem nemohla strachy usnout, musela jsem si sejít dolů po schodech pro prášek na spaní. Pak jsem konečně aspoň na pár hodin usnula. Ráno po snídani jsem se seznámila se spolupacientkami, zjistila jsem, že žádné mentálně postižené mezi nimi nejsou, že se s nimi dá normálně vycházet, a uklidnila jsem se.

Některé sestry byly až andělsky hodné, jiné zase hodně protivné.
Jedna byla zvlášť protivná. S tou jsem měla později jeden zážitek. Tehdy se řešilo, že někdo někomu něco ukradl a obviněny z toho byly návštěvy. Následoval zákaz návštěv u nás na patře – naše návštěvy se námi musely setkávat dole v jídelně. Manžel tam za mnou jednou přišel a přinesl mi oblečení a něco na zub. To jídlo mi ukradla Dominika, tak mi manžel řekl, ať si zatím aspoň odnesu tašku s oblečením nahoru. Jakmile jsem si vybalila oblečení do skříňky a chtěla sejít zase dolů, ona sestra mi odmítla odemknout dveře se slovy, že manžel už odešel. Bylo mi to divné, protože vím, že manžel by neodešel bez rozloučení, a tak jsem vzala mobil a manželovi jsem zavolala. Manžel vyšel nahoru po schodech. Doufala jsem, že se nezačne se sestrou hádat, hádku bych asi psychicky nezvládla. Manžel ji však jen zpražil pohledem a zbytek návštěvy proběhl na patře na lavičkách.
Další protivná osoba byla samotná psychiatrička. Když jsem se jí v průběhu své hospitalizace ptala, co mi vlastně je, odsekla mi: „No, snad si nemyslíte, že máte laktační psychózu!“ Hůř sdělenou dg jsem ještě nezažila.
Jednou jsem využila i služby místní sociální pracovnice. Uvažovala jsem o zažádání o zvýšení stupně invalidity, dokud jsem byla hospitalizovaná. Nechala jsem si od ní napsat telefonní číslo na paní na Pražské správě sociálního zabezpečení (PSSZ) blízko mého domova.
Když jsme tam pak společně s manželem jeli a dostali se do fronty, vytáhla jsem lístek s číslem na tu paní, manžel jí zavolal a ona souhlasila, že nás vezme a žádost s námi podá. Šli jsme tedy k ní do kanceláře a vše vyřídili během 10 minut.
Na pavilonu se pak sestry divily, že mi v ten den nebylo špatně, a já jsem raději mlčela.
Nakonec mi přiznali ID 3. stupně.

V novém pavilonu jsme měly volnější režim než na přijímacím pavilonu. Na pracovní terapii jsme musely chodit jen dopoledne, odpoledne bylo volno. Mohly jsme jezdit domů na celý víkend i s přespáním ze soboty na neděli.
Časem se mi pobyt v Bohnicích začal zajídat a už jsem se nemohla dočkat, až se vrátím domů. Měla jsem od začátku informaci, že jsem tu jen na 14 dní a pak mě propustí. Když se tak po 14 dnech nestalo, šla jsem se zeptat psychiatričky, kdy mě propustí. Řekla mi, že až se naučím jezdit v MHD sama. Začala jsem tak jezdit sama v autobuse aspoň v sobotu ráno domů. Protože jsem se bála přechodu mezi vnitřním prostředím v Bohnicích a vnějškem tam doma, začala jsem odpoledne chodit na stacionář. Byla tam ranní skupina, edukace, arteterapie, muzikoterapie a tělocvik (hráli jsme třeba několikrát petanque).
Po 14 dnech mi psychiatrička oznámila, že mě za 14 dní propustí domů. Celkem jsem tak strávila v Bohnicích tentokrát 3 měsíce.

Nějakou dobu jsem ale i z domu stále docházela na stacionář (celkem 3 měsíce). Můj syn zatím byl u mé tchýně, zařídily jsme mu tam i školku. Vrátil se až na konci prázdnin a pak nastoupil do základní školy už u nás a od té doby jsem zase fungovala jako dřív až na navýšení prášků (Invega 9 mg denně, resp. později Abilify 10 mg denně, Elicea 10 mg denně a Neurol 0,5 mg) a až na to, že jsem si od té doby netroufla chodit do práce, abych se zase nezhroutila a neskončilo to tentokrát fatálně.

@motylek

Držím ti palce v napredovaní a aby si už nemusela navštíviť nemocnicu.

Ja mám za sebou cca. 10 hospitalizácii behom desiatich rokov, vždy na jar. Od roku 2013 Som v stabilizovanom stave, čo znamená, že nepotrebujem nemocnicu. Od leta 2018 Som porazil, popravil a usmrtil Insomniu - nespavosť, čo znamená, že pravidelne zaspávam a budím sa.

Želám a prajem veľa pozitívnych a optimistických myšlienok.

@vrana Díky za přání. Jsem ráda, že se ti daří dobře. Já jsem stabilizovaná od r. 2014, hlavně díky tomu, že nechodím do práce.

Ahoj, @motylek držím palce. To viacerí nemáme prácu bohužiaľ, no napriek tomu žijeme fajn životy...

@kimi2028 Možná že žijeme fajn životy právě proto, že nepracujeme. V práci je většinou stres a ten nám, schizofrenikům, nedělá dobře. Na jednom českém fóru pro psychicky nemocné mi jedna starší paní napsala, že je dobře, že nepracuju, že co zná schizofreniky, co nepracují, tak jsou na tom zdravotně líp, než když pracovat museli.

Hm, vedela by si mi poslať link na to fórum? Máš pravdu. U mňa by bola to katastrofa. Ja nezvládam žiaden stres. Bol som napr. v nemocnici. Jeden si vymyslel, že som ho napadol, neviem prečo ja. Mal som z toho taký stres, že sa mi pohoršilo. Verili jemu, lebo ma vystrelo z toho skoro...

@kimi2028 https://jung.sneznik.cz/forum/
Ale řeší se tam teď dost česká politika, máme před volbami prezidenta, to by tě asi nezajímalo.
Mimochodem, chodí tam i pár slovenských dam a od jedné jsem právě dostala tip na toto Schizofórum.

Hrozne zastarané fórum.

Precital som si celú kauzu. Bolo to dosť zaujímavé. Celkom je zaujímavé, že si to všetko pamätáš. Ja mam úplne deravu hlavu a neviem pomaly co bolo pred týždňom.