Kauza motylek

Můj příběh je dlouhý, nepodařilo se mi ho moc zkrátit, tak ho rozdělím do jednotlivých příspěvků "na pokračování".

Narodila jsem se a dětství jsem prožila na Valašsku v jednom malém městě blízko hranic s SK.
V letech 1999 – 2004 jsem vystudovala odbornou matematiku na Masarykově univerzitě v Brně.
V Brně jsem se seznámila i se svým přítelem-budoucím manželem, který tam studoval informatiku na Vojenské akademii.

Když přítel odpromoval, nabídli mu pracovní místo v Brně, v Praze nebo v nějakých malých městečkách v ČR. Chtěli jsme se v budoucnu usadit v Brně, proto přítel absolvoval pohovor na ono pracovní místo v Brně. Zřejmě kvůli tomu, že na ministerstvu obrany potřebovali informatiky, bylo přítelovi řečeno, že ono pracovní místo v Brně, na které dělal pohovor, neexistuje a že žádný pohovor nedělal. Protože přítel nechtěl pracovat v malém městečku, zvolil jako druhou možnost Prahu. Následující 3 roky, než jsem dokončila VŠ, jsme vedli vztah na dálku – on v Praze, já v Brně.

Po vystudování VŠ jsem si našla práci v Praze jako statistička v jedné agentuře pro průzkum trhu. Po roce jsme si v Praze koupili byt na hypotéku, vzali se a po dalším roce se nám narodil syn.
Na mateřství jsem nebyla vůbec připravená, neměla jsem s dětmi žádné zkušenosti. Můj syn první 3 měsíce proplakal. Plakal, i když byl nakojený a přebalený a já jako nezkušená maminka jsem si s ním nevěděla rady. Vyčítala jsem si, že syn pláče a že jsem špatná matka. Myslím si, že stres z těch prvních 3 měsíců se podepsal na událostech, které se mi staly o 2 a půl měsíce později. Ty 2 a půl měsíce proběhly v klidu, syn přestal tak často plakat, zvykli jsme si na sebe a já jsem si mateřství užívala.

Když bylo synovi 5 a půl měsíce, vše se velmi rychle zvrtlo během několika málo dnů. Začalo to v jeden pátek na konci února 2008, resp. ve čtvrtek večer. Manžel měl zrovna 24hodinovou službu, takže od pátku ráno do soboty ráno byl pryč. V pátek jsem jela s kamarádem a miminkem do Ikey. Od čtvrtečního večera jsem měla pocit, že si všímám věcí/vjemů, kterých jsem si dřív nevšímala. Když jsme přijeli v pátek do Ikey, zapadla jsem nejdřív se synem do kojicího koutku. Kojení se mi ale nepodařilo, bylo mi strašně nepříjemné.
Pak jsme se procházeli mezi nábytkem a já jsem vnímala každičký vjem velmi intenzivně. Připadalo mi, jako bych byla schopná vnímat úplně všechno – tvary, barvy, kvalitu, cenu zboží...připadalo mi, jako bych měla nějaké superschopnosti, a měla jsem z toho radost.
Cestou zpátky na mě v autobusu padla strašná únava. Kamarád to komentoval slovy, že vypadám jako po noční směně. Nabízel mi, že se mnou vydrží do večera, než půjdu spát, měl o mě obavy. Já jsem ale odmítla. Jak jsme já a syn strávili páteční večer a noc na sobotu, si vůbec nevybavuju – mám z té doby vyloženě „okno“.

V sobotu ráno jsem se několikrát snažila nakojit syna. Syn se ale vztekal a plakal, nakojit se nechtěl. Rozvinuly se u mě úzkosti. Psala jsem na ICQ své známé, která měla 2 syny a ten starší, tehdy 4letý, míval občas záchvaty vzteku. Psala jsem jí, že můj syn má ty záchvaty taky. I ona si všimla, že se mnou není něco v pořádku, a tak mi poradila, abych si napustila vanu plnou horké vody. Poslechla jsem ji. Ve vaně se mi na chvíli ulevilo, ale po chvíli mi bylo už zase zle a začala jsem z toho vinit moji mámu. Říkala jsem nahlas: „Mami, proč? Proč jsi mi to udělala?“ (Po několika letech od této chvíle jsem začala chodit k psycholožce a když jsem jí vyprávěla o tomto okamžiku, začaly jsme pak několik let rozebírat můj nezdravý vztah s mámou, která se vždy chovala jako ředitelka zeměkoule, musela mít vždy o všem přehled, nic jí nesmělo uniknout a byla skvělá manipulátorka.)

Manžel se konečně vrátil ze služby domů. To už jsem panikařila kvůli tomu, že mi stále nešlo nakojit syna. Když mě viděl v takovém stavu, nešel si ani lehnout, vzal syna do kočárku a jel s ním na procházku a já jsem si měla doma odpočinout. Jenomže u mě se už roztočil kolotoč úzkostí a paniky (a bludných myšlenek) a vytočila jsem tísňovou linku. Řekla jsem jim naléhavě, že mám problémy se synem, že s ním něco je. Volala jsem tam opakovaně během soboty aspoň 10krát.

Večer jsem začala přemýšlet už bludně. Napadaly mě myšlenky jako, že moje první rodina (já, bratr a rodiče) skrývá nějaké zlé tajemství. Pak mě napadlo, že když mi myšlenky lítají takhle od jedné hranice k druhé (tj.myšlenky o superschopnostech ze čtvrtečního večera a na druhou stranu myšlenky na něco zlého, nějaké prokletí rodiny), že jsem tedy asi hraničářka a určitě brzy umřu  (nevěděla jsem, co to ten hraničář je, jen jsem to slovo někdy slyšela od bratra). Napadlo mě zavolat bratrovi a rozloučit se s ním. To jsem nakonec neudělala.

Nastala noc. Manžel uložil syna do postýlky do ložnice a protože u mě úzkosti neustupovaly a nemohla jsem spát, rozhodl, že bude lepší, když budu spát na pohovce v obýváku. Byl u mě a povídal si se mnou. Začala jsem mít pocit, že se stane něco hrozného, že umře buď manžel nebo syn. Svěřila jsem se manželovi a on se rozhodl jít se podívat na syna do ložnice.
Když jsem osaměla, cítila jsem se ještě hůř. Po krátké době jsem slabě a vyčerpaně zavolala na manžela. Žádní reakce, ticho (manžel moje slabé volání neslyšel). Moje úzkosti se začaly stupňovat a usoudila jsem, že když se z ložnice nikdo neozývá, tak došlo na nejhorší a manžel i syn zemřeli. Z posledních sil jsem zavolala naposledy na tísňovou linku a řekla jsem jim: „Rychle přijeďte, stalo se něco hrozného!“

Za deset minut přijeli. Bylo mi tak špatně a byla jsem tak dezorientovaná, že jsem vyběhla z bytu na chodbu a seběhla dolů po schodech jen v noční košili. Dveře od paneláku byly na noc zamčené a viděla jsem přes ně jen obrys postavy, jak bezradně krčí rameny. Uvědomila jsem si, že jsem si nechala nahoře klíče. Běžela jsem tedy do bytu pro klíče, když tu najednou vyšel z ložnice manžel. Ulevilo se mi, že je živý. Říkal mi, ať si obleču rifle a bundu. Nechápala jsem, jak může lpět na takových maličkostech, když je mi tak špatně. Nebyla jsem schopná se převléct, hodila jsem na sebe jen bundu. Nevím už, jak se to stalo, ale dál si vybavuju jen, jak mě doprovázeli dva urostlí muži po schodech dolů a já jsem si říkala: „Jdu do blázince umřít.“ Ulevilo se mi, necítila jsem strach ze smrti, brala jsem tuto myšlenku jako holý fakt.

Pak si vzpomínám, že mě dovedli do nějaké místnosti, kde bylo za přepážkami několik lékařů. Ptali se mě: „Víte, kde jste?“
Odpověděla jsem: „V blázinci.“
„A víte, proč tu jste?“
„Protože umírám.“
Vstupní pohovor jsem tím měla velmi rychle za sebou a sestra mě odváděla na pokoj. V pokoji byla tma, ale všimla jsem si dvou nemocničních lůžek. Jedno bylo prázdné (pro mě) a na druhém spala nějaká pacientka. Lehla jsem si na své lůžko a sestra mi píchla injekci. V duchu jsem doufala, že po té injekci se mi uleví a konečně usnu, a tak jsem se zeptala sestry: „Po té injekci budu spát?“
Sestra mi odpověděla: „No, mohla byste to zkusit.“ a mě napadlo, že to řekla dost diplomaticky, že mi nemohla říct prosté „ano“, protože co kdybych odmítala spát a byla agresivní…

Když jsem se ráno probudila, napadlo mě, že jsem se dožila rána, že tedy asi neumřu. Pacientka vedle mě pořád spala. Všimla jsem si, že je na lůžku upoutaná. Za chvíli jí přivezli léky. Probudili ji a odpoutali a chtěli jí podat léky. Pacientka léky odmítala a začala se tam se sestrami prát. Sestry se ji snažily zpacifikovat a léky jí vnutit. Nemohla jsem se na to násilí dívat, tak jsem vyděšená vyběhla na chodbu. V ten moment sestry zareagovaly a snad během pěti minut mě přestěhovaly na jiný pokoj.
Na novém pokoji jsme byly čtyři. Strávila jsem tam delší dobu, snad dva týdny, snad tři, to si nevybavuju. Tam už jsem se dozvěděla, že jsem na pavilonu neklidu.

Po několika týdnech za mnou přišla sestra a sdělila mi: „Převezou Vás na jiný pavilon. Bude se to tam víc podobat světu „venku“, tak nemějte z toho obavy.“ Nevěděla jsem, co tím myslí, ale po přestěhování jsem brzy pochopila.
Ocitla jsem se na jednom ze dvou uzavřených přijímacích pavilonů. Narozdíl od pavilonu neklidu jsem tady měla k dispozici celé patro, nemusela jsem jen ležet na pokoji a povídat si se spolupacientkami. Taky tady byla na pokojích spousta pacientek.
A hned jsem si všimla věcí, které mi připomněly onen rozhovor se sestrou na neklidu. Byly to drobnosti jako třeba, že tu byly 4 pokoje označené čísly 1, 2, 3 a 5, čtyřka chyběla. Nebo v denním řádu (seznamu denních aktivit) visícím na chodbě mezi pokoji a sesternou chyběly některé detaily jako třeba čas u některých aktivit. Ve sprchách zase byla jedna sprcha poškozená (chyběly kohoutky), u druhé netekla teplá voda atd. Člověk byl nucen si tyto detaily zapamatovat a nepanikařit kvůli nim.

Za pár dní jsem si všimla, že jsem napsaná na rozvrhu aktivit pro dnešní den na arteterapii, což byla jediná aktivita, která probíhala uvnitř na pavilonu. Začala tím moje první pracovní terapie.
Protože jsem byla už v obraze, donesl mi manžel i mobil a blok, abych si zapisovala, co potřebuju přivézt z domova. Už mě nenavštěvoval jen manžel a tchýně, ale semtam přijely i kamarádky, bratr nebo táta.
Po nějakém čase jsem zjistila, že jsem v rozvrhu aktivit napsaná na nějakou aktivitu mimo pavilon. A protože jsem ještě nevěděla, že pacienti chodí na aktivity mimo pavilon (v rámci areálu Bohnic) společně, ocitla jsem se v areálu nemocnice sama. Najednou jsem zase pocítila starou známou bludnou myšlenku o prokletí mojí rodiny. Vrátila jsem se na pavilon a následující ráno při vizitě jsem se psychiatrovi svěřila, že se mi vrátily myšlenky, se kterými jsem sem přišla. Psychiatr usoudil, že mě ještě nějakou dobu nemají pouštět ven.
Ven jsem se tedy dostala úspěšně až později, kdy už mi arteterapie na pavilonu přišla příliš jednoduchá a nudná a přestala mi stačit a kdy už jsem byla spolupacientkami poučená, jak to na pavilonu chodí s vycházením do areálu nemocnice.
Začala jsem pak chodit ven do areálu pracovat do dílen. Vyrobila jsem si svíčky, náhrdelník z recyklovaných novin, ušila povlak na polštář, pletli jsme košíky, jednou se mi podařilo dostat i na statek na hippoterapii. Součástí statku je i útulek pro malá zvířata. Později, když mě přestěhovali na otevřený pavilon, jsem chodila i do tělocvičny. Dále jsou v areálu bohnické nemocnice dva obchůdky, čajovna, kostel a divadlo.
Nepamatuju si už, jestli jsem z uzavřeného pavilonu tehdy mohla jezdit na víkendy domů.

Po několika týdnech, kdy byl můj stav už lepší, mě přestěhovali na otevřený pavilon. Ten se narozdíl od předchozích dvou pavilonů vůbec nikdy nezamykal. Pacienti a návštěvy mohli kdykoliv přicházet a odcházet. Také už tu byli muži i ženy na jednom pavilonu neodděleně.
V pavilonu nicméně fungoval přísný denní režim a milostné vztahy mezi pacienty byly zakázány, údajně kvůli tomu, že obvykle nevydržely přechod z nemocnice do prostředí tam „venku“ mimo nemocnici. Za mého pobytu se tam ale jeden pár dal dohromady, jen „ti nahoře“ dávali najevo, že se jim to nelíbí, ale nic s tím nenadělali.
Co se týká denního režimu, den začínal budíčkem, převlečením a hygienou. Měli jsme příkaz každé ráno zastlat postele, tj. schovat polštář a peřinu do šuplíku pod postel, a vytáhnout jsme je směli až večer. Odpolední polehávání na posteli se netolerovalo (později jsem pochopila, proč). Potom byla rozcvička a snídaně.
Narozdíl od předchozích dvou pavilonů tady na otevřeném pavilonu jsme měli nejen víc volnosti, ale také víc povinností. Každý pacient měl nějakou službu – pacienti rozdávali jídlo v kuchyni, umývali nádobí, zalévali kytky, předcvičovali při ranní rozcvičce…
Po snídani a splnění úkolů služby se ostatní odebrali na své pracovní terapie, jen já jakožto maminka s malým miminkem a diagnózou (dg) laktační psychóza jsem měla povoleno každý den na 3 hodiny odjet domů za svou rodinou. Nebylo to moc, protože jen cesta domů a zpátky mi trvala 2 hodiny, ale bylo to každý den. Zrovna tak všechny víkendy jsem trávila doma.
Večer jsme měli chvíli volného času, který jsme trávili většinou při televizi.
Seznámila jsem se tam shodou náhod s pacientkou přibližně mého věku, se kterou jsme jednoho dne společně zjistily, že jezdíme z nemocnice domů stejnou cestou – bydlely jsme totiž ve stejném paneláku.

Od začátku, co jsem nastoupila do nemocnice, mi předepsali Zyprexu (olanzapin), po které jsem začala strašně rychle přibírat, přestože jsem nejedla větší porce než dřív. V nemocnici se o naši váhu nezajímali, nevážili nás. Doma jsem si ale párkrát stoupla na váhu a zjistila jsem, že jsem za jediný týden přibrala 10 kg. Bylo mi to ale jedno. Zyprexa utlumovala moji vůli, všechno mi bylo jedno.

Koncem dubna 2008, tj. po 2 měsících hospitalizace, mě propustili domů. Pak jsem ještě 6 týdnů asi 2-3 dny v týdnu dojížděla z domova do stacionáře v areálu nemocnice. Ze stacionáře si pamatuju už jen edukační část, kdy nám vysvětlovali, jak vznikají psychózy a co se při nich v mozku děje.
Při propouštění domů mi dali léky na 3 dny a radu, ať si najdu do té doby psychiatra.
Psychiatričku jsem si našla, ale po cca týdnu se mi rozjely úzkosti a neklid. Porovnáním doporučené medikace pro ambulantní psychiatričku na propouštěcí zprávě z nemocnice a medikace, kterou mi na moji žádost napsal během mé hospitalizace psychiatr na papírek, mi došlo, že mi byl vysazen naráz všechen Rivotril, který jsem v nemocnici brala. Zašla jsem za výše zmíněnou známou z nemocnice, která bydlela o 2 patra nade mnou, ta mi nechala přečíst příbalový leták Rivotrilu, kde se píše, že se má vysazovat postupně, ne naráz.
Jela jsem tedy celá roztřesená, s abstinenčními příznaky, spolu s manželem k psychiatričce a ukázala jsem jí jak svoji propouštěcí zprávu, tak onen papírek s medikací z nemocnice. Psychiatrička mi znovu nasadila Rivotril a pak mi ho vysazovala postupně.

Po navštěvování stacionáře a několikaměsíčním pobytu tchýně u nás jsem se pořád necítila na to, abych se sama starala o syna. Vlivem psychózy jsem během 2 měsíců zapomněla, jak se vaří, jak se ovládá pračka atd. Proto jsem zavolala rodičům, jestli by mě nemohli vzít k sobě.
U rodičů jsem strávila následující 2 roky až do konce své rodičovské dovolené. Bylo to, jako bych byla zavřená ve „zlaté“ kleci. Měla jsem tam téměř veškerý servis – každý den uvařeno, vypráno, já jsem měla na práci pouze syna přebalovat, převlékat, asistovat při koupání a chodit s ním a s tátou každý den na procházky. Zbytek dne jsem prospala. Zyprexa mě natolik utlumovala, že jsem v noci spala 12 hodin a přes den jsem také buď spala, nebo seděla a nepřítomně zírala do zdi. Kdykoliv jsem byla venku, myslela jsem jen na to, kde bych si mohla odpočinout a kdy se konečně vrátíme a budu si moct lehnout. Pochopila jsem, proč nás v nemocnici nutili nechodit přes den spát.
Neměla jsem zájem o nic, všechno mi bylo jedno, necítila jsem žádné emoce. Necítila jsem vztek, když syn zlobil, ani mateřskou lásku, když mě ve 2 letech obejmul a řekl mi, že mě má rád. Tehdy jsem se jen divila, jak mě může mít rád, když pořád jen spím.
Jediné, co mi dělalo radost, bylo, když jsem se jednou za čas dostala k počítači. Přála jsem si strávit tam každý večer, když jsme uložili syna do postýlky, aspoň chvilku, abych chatovala se svými kamarádkami. U rodičů jsem žádné kamarádky neměla. Chyběl mi sociální kontakt. Rodiče mi ale počítač zakázali, podle mámy jsem se měla soustředit na péči o syna.
Bála jsem se svěřit se svou spavostí psychiatrovi. Bála jsem se, že mi řekne, že jsem líná, že mě odsoudí. Až po roce a půl jsem sebrala odvahu a svěřila jsem se mu. Psychiatr mi snížil Zyprexu na 5 mg denně. Od té doby se jsem každé ráno probouzela odpočatá a chvíli jsem vydržela vzhůru. Tu „chvíli“ jsem využila k zapojení se do domácích prací.

Tchýně s tchánem se nemohli dívat na to, jak trávím dny u ní civěním do zdi, a tak vymysleli plán. Na konci mé rodičovské dovolené mě a syna přestěhovali do Prahy zpátky k manželovi do našeho bytu a tchýně tu se mnou strávila 1 rok. Změnila jsem psychiatričku, ta mi změnila antipsychotika (AP) na Invegu 3 mg denně, vyřídila jsem si invalidní důchod (ID - dostala jsem 1. stupeň) a hledala jsem si práci, protože z agentury, kde jsem pracovala jako zdravá, mě propustili, když jsem je žádala o zkrácení práce na půl úvazku. Změna prostředí, změna přístupu a změna AP na mě měly blahodárný vliv. Tchýně mě učila vařit, chodila jsem se synem s ní na hřiště a nakupovat, chodila jsem k psychiatričce, jezdila jsem na pohovory, na úřad práce (ÚP) a k psycholožce přes půl Prahy do Ondřejova.

Tchýně mě naučila samostatnosti. Takže když jsem po roce sehnala práci v chráněné dílně a pro syna školku, mohla tchýně bez starostí odjet.
Od té doby jsem vodila syna do školky a ze školky, chodila do práce, nebo byla na ÚP a sháněla práci (když dílna zkrachovala), jezdila jsem se synem na výlety po Praze, často jsem s ním chodila nakupovat i sama, chodila jsem s ním po doktorech, když byl (často) nemocný, chodila jsem pravidelně k psychiatričce a jezdila k psycholožce, kromě toho jsem jezdila i cvičit a na zumbu a jednu dobu taky na kurzy asertivity a párkrát na skupinu pro psychotické rodiče s dětmi. Začínala jsem toho zvládat docela dost.
Takhle jsem žila na 3 miligramech Invegy 5 let.

V září 2013 jsem nastoupila do nové práce. Byla to práce pro osoby zdravotně postižené (OZP) na 6 hodin denně. Bylo nás asi 15 kolegyň v jedné prosklené místnosti, kam bylo vidět z chodby. V práci jsem se necítila v pohodě, cítila jsem stres. Šéfka vyžadovala nástup do práce přesně v 8:30, nesměly jsme se zpozdit ani o 5 minut, což byl problém, když jsem dojížděla celou cestu (asi 30 minut) autobusem v ranní š.... Běžně se stávalo, že autobusy jely 45-60 minut. A tak abych byla v práci včas, vodila jsem syna do školky na 7. hodinu ráno a v práci jsem byla v 8h. Myslela jsem si, že si tedy můžu v práci půl hodiny odpočinout, ale šéfka mě vždy hned zapřáhla do práce. Nesnesla, když jsme chvilku nic nedělaly. Musely jsme pracovat rychle, plnit normy. Kdo nestíhal, ten byl propuštěn. Zrovna tak každý, kdo onemocněl na delší dobu. Fluktuace zaměstnanců (nebo spíš zaměstnankyň) byla vysoká, každou chvíli byl někdo vyhozen a nahrazen někým novým. Zrovna tak každý po uplynutí zkušební doby byl povinen hradit měsíčně 50 Kč do nadace vlastněné firmou, ve které jsme pracovaly. Kdo nesouhlasil, byl rovněž vyhozen. Byla to nadace pro vdovy po zemřelých kamionistech. Některé z nich už měly nové partnery, ale nevdaly se, aby mohly zneužívat výhody, které jim plynuly z nadace. Paradoxně tak vznikala situace, že zdravé ženy s úplnou rodinou se nechaly živit nemocnými ženami, které často žily na hranici chudoby, jen ze svých ID a několika tisícovek, co si tady vydělaly.
Často se stávalo, že nás z chodby přes sklo pozorovali procházející lidé a uklízečka a kontrolovali, jestli pracujeme. Kolegyně při práci rády klábosily, vzájemně se za zády pomlouvaly, stěžovaly si jedna na druhou, na uklízečku nebo na vedení a intrikařily. I když jsem plnila normy, bála jsem se v této atmosféře o své místo.

Záhy se začaly dostavovat první varovné příznaky mého zhoršujícího se zdravotního stavu. Jenže já jsem je ignorovala; myslela jsem si, že když mám dg laktační psychóza, nemůže se mi rozjet další ataka, pokud nebudu mít druhé dítě.
První příznak mého zhoršeného psychického stavu byla vyrážka, která se mi objevila na předloktí. Kožní lékařka mi dala mast, informaci, že jsem si na sebe oblékla asi nějaké nové oblečení, a nechala mě jít. Tehdy jsem si ale zrovna žádné nové oblečení nekoupila. Později mi došlo, že vyrážka vznikla asi ze špatného psychického stavu.

Jednoho dne dostala šéfka od svého nadřízeného příkaz zkontrolovat, jak plníme normy a nejpomalejší kolegyni vyhodit. I když jsme pracovaly řádně, někdo si na nás stěžoval, že nepracujeme dost rychle. Když nám šéfka dala úkol, kolik toho máme za den stihnout, začaly jsme makat jak šrouby a rozhostilo se ticho.
Jedna kolegyně chyběla. Přijela asi za hodinu s tím, že se zasekla v zácpě. Začala taky makat, ale normu během zbývajících 5 hodin splnit nestihla, takže to od šéfky schytala a byla vyhozena.
V ten den jsem normu zvládla, ale při odchodu z práce mi nebylo moc dobře. Připadala jsem si, jako bych se vrátila v čase a znovu cítila psychické potíže, které jsem už dlouho necítila. Svěřila jsem se s tím své psychiatričce. Byla překvapená, ale nic neudělala.

Poslední 2 týdny před druhou atakou jsem trpěla varovnými příznaky už každé odpoledne po práci. Cítila jsem stísněnost v hrudi a strašný tlak na svém srdci. Vždycky to skončilo tím, že jsem propukla v pláč a tím se mi ulevilo.
Druhá ataka začala ve čtvrtek před vánočními prázdninami 2013. Manžel měl už dovolenou a byl doma s 6letým synem. Když jsem ráno jako obvykle jela do práce, udělalo se mi v autobusu špatně. Představovala jsem si, jak přijedu do práce a podám výpověď, a na chvíli se mi udělalo líp. Uvědomila jsem si, že bych neměla odvahu to udělat, a znovu se mi přitížilo. Bylo mi jasné, že je zle.
Když jsem přijela do práce, šéfka oznámila, že dnes je poslední den před vánočním volnem, že v pátek nemusíme do práce a dnes si uděláme vánoční oslavu. Kolegyně připravovaly chlebíčky a já jsem jen seděla a zírala do prázdna, nebyla jsem schopná zapojit se. Při přípitku si mého prázdného pohledu všimla šéfka a ptala se mě, jestli se necítím špatně. Odpověděla jsem, že ano, a ona mi řekla, ať se vrátím domů.
Kolegyně mi sbalily pár chlebíčků do tašky. Jak mi bylo špatně, chtěla jsem být už co nejdřív doma. Vyšla jsem z naší prosklené „kanceláře“ a recepční na mě volala, že tam mám oběd, který jsem si objednala den předtím. Pomyslela jsem si, že to je zdržování jako naschvál. Oběd bylo to poslední, co mě zajímalo. Recepční mě navíc nechala dlouho čekat, protože se ukázalo, že můj oběd si vzal někdo jiný, a tak dohledávala, kdo to byl a co měl objednané. Nakonec mi dala s sebou jeho původní oběd a já jsem konečně mohla vyrazit domů.
V paneláku na schodech jsem zjistila, že mi někdo (už zase) ukradl láhev s vodou na zalévání rostlin. Říkala jsem si, že mi to snad zrovna v tento den, kdy mi je tak špatně, udělal někdo schválně.

Doma jsem se začala cítit ještě hůř. Cítila jsem stejnou úzkost jako při první atace a navíc strašně rychlý proud myšlenek mojí hlavou. Bylo to, jako by ve mně seděli 4 lidé a hádali se. Nebyla jsem schopná vůbec na nic se soustředit, ztratila jsem pojem o čase, ztratila jsem chuť k jídlu. Manžel se o mě staral, nebyla jsem schopná se ani převléct. Domluvili jsme se, že druhý den (v pátek) spolu půjdeme k mojí psychiatričce.
Z rychlého proudu myšlenek mě začala třeštit hlava. Bylo to k nesnesení.

V noci mi nešlo usnout, proud myšlenek pořád neustával a začínala jsem být zoufalá. Cítila jsem se přehlcená vjemy tohoto světa, který byl v tu chvíli na mě na vjemy příliš bohatý. Představila jsem si klidné prostředí bohnického parku a zatoužila jsem vrátit se tam na nějaký čas. Prosila jsem manžela, ať mě tam vezme, že už to nezvládám. Manžel si vzpomněl na ty náročné 2 měsíce při mojí první hospitalizaci, kdy se sám staral o miminko a domácnost a jezdil za mnou každý druhý den, a odmítl mě tam vzít, odmítl představu, že by se to mělo opakovat.
Poprosila jsem manžela aspoň o to, ať je se mnou vzhůru. Manžel si sedl ke svému pracovnímu stolu a věnoval se svým koníčkům, syn spal v posteli a já jsem ležela v obýváku. Myšlenky, které mě napadaly, jsem mu okamžitě sdělovala. Říkala jsem si, že mu musím říct všechno, co se ve mně odehrává. V tuto chvíli to byly hlavně bludné myšlenky.
V 6h ráno mi manžel přinesl léky se slovy, že je obvyklý čas, kdy si beru léky. Vzala jsem si své 3 mg Invegy a po chvíli se mi udělalo dobře, proud myšlenek se zpomalil na normální tempo. Začala jsem se zase orientovat v čase.

Manžel si šel na chvíli lehnout. V půl osmé jsem ho vzbudila s tím, že psychiatrička ordinuje od 8h a ať si pospíšíme, protože mi Invega přestává zabírat.
Přišli jsme do plné čekárny. Zjistili jsme, že moje psychiatrička tam dnes není a místo ní ordinuje psychiatr. Začaly se mě zmocňovat obavy, že mě psychiatr vůbec nevezme, když nepatřím k němu, že mě pošle někam jinam a já tam už nezvládnu dojet. Bylo mi čím dál hůř.
Psychiatr se objevil v čekárně a začal se ptát lidí, ke komu jdou, případně co potřebují. Manžel mu šel vysvětlit situaci. Pak přišel s tím, že psychiatr řekl, že zavolá mojí psychiatričce. Pořád jsem měla strach, že nikam nezavolá, nebo že mě nepřijme.
Po nekonečné půlhodině jsme slyšeli, že psychiatr skutečně telefonuje. Za nějakou dobu konečně přišel pro nás. To už mi Invega přestala zabírat a já jsem znovu nebyla schopná ničeho, jen zírat před sebe. Manžel musel mluvit za mě. Říkal, že jsem celou noc nespala a mluvila nesmysly. Pomyslela jsem si, že mně to smysl dávalo.
Psychiatr mi zvýšil Invegu na 6 mg denně a předepsal na spaní Tisercin. Upozornil manžela, že kdybych vedla sebevražedné řeči, nemá je brát na lehkou váhu.
Manžel mu odpověděl: „Moje žena nemá sebevražedné sklony.“ Pro sebe jsem si říkala, že si nejsem tak jistá.
Šli jsme ještě do lékárny vyzvednout Tisercin a objednat Invegu 6 mg. Magistra nám řekla, že pro Invegu si máme přijít v 17h. Byla jsem překvapená, že tak brzy, byla jsem zvyklá v jiné lékárně, že ji přivezli až druhý den ráno. Napadlo mě,  že je na mně můj špatný stav asi už hodně vidět a snaží se mi vyjít vstříc.

Přišli jsme domů snad někdy kolem 10. hodiny. Nebyla jsem už schopná ničeho. Manžel mě převlékl, dal mi dle rady psychiatra Tisercin a uložil mě do postele.
Pomalu jsem usínala. Najednou přiběhl náš kocour a lehl si mi na nohy. Vadilo mi, že mám těžké nohy, tak mě to probudilo. Kocoura jsem vyhnala.
Znovu jsem usínala a znovu přiběhl kocour a lehl si mi na nohy. Znovu jsem se probudila a vyhnala ho. Prosila jsem manžela, ať ho zavře, ať můžu spát. Manžel to ale nechtěl udělat, protože nevěděl, jak by se pak kocour dostal k misce se žrádlem a na svůj záchůdek.
Když kocour přiběhl potřetí a lehl si mi na nohy, už jsem se probudila definitivně.
Znovu se mi vrátil do hlavy rychlý nesnesitelný proud myšlenek. Dostala jsem strach, že bych mohla spáchat sebevraždu.
Řekla jsem manželovi: „Mám strach, že vyskočím z okna. Bydlíme v 5. patře, tak si dokážeš představit, jak bych dopadla.“
Lehla jsem si a doufala, že usnu. Rychlé myšlenky se mi slily v jednu jedinou imperativní myšlenku, která mi přikazovala: „Zabij se!“
Poslušně jsem vstala a sáhla po klice okna. Nevšimla jsem si, že manžel i syn stojí celou dobu ve dveřích a pozorují mě. V momentě, kdy jsem otevírala okno, na mě zezadu skočil syn, svalil mě na postel a sedl si na mě.
Manžel řekl, „Tak tohle už nedám.“ a zavolal mi záchranku.
Pak mě začal převlékat se slovy: „Tak pojedeš do těch Bohnic, jak jsi chtěla.“ Nebyla jsem si už jistá, jestli ještě chci do Bohnic. Za chvíli jsem už slyšela houkat sanitku.

Když mě vedli záchranáři, zvedla se mi nálada. V sanitce jsem jim vyprávěla, co se mi stalo a že to mám ze stresu v práci. Ptali se mě, jestli to byla práce pro zdravé lidi, a já jsem přiznala, že to byla práce pro OZP.
Myslela jsem si, že vstupní pohovor bude rychlý jako před minulou hospitalizací, ale tentokrát to bylo jiné. Ocitla jsem se v podobné místnosti jako minule, ale s tím rozdílem, že tam byla jen jedna obsazená přepážka, za níž seděla psychiatrička. Vyprávěla jsem jí, co mě sem přivedlo a jak jsem se cítila. Vše si zapisovala. Trvalo to dlouho. Pak mě poslala k jiné psychiatričce, která se mě ptala na totéž, a musela jsem jí vyprávět totéž. Nevím už, kolika psychiatrům jsem musela vyprávět svůj příběh, ale po několika hodinách (aspoň tak mi to připadalo) jsem už byla vyčerpaná a měla jsem žízeň.
Poslední, komu jsem se zpovídala, byl mladý psychiatr. Kromě mého příběhu se mě ptal i na praktické záležitosti ohledně hospitalizace: jestli chci dobrovolnou nebo nedobrovolnou hospitalizaci (zvolila jsem dobrovolnou) a jestli chci do pavilonu s mřížemi na oknech nebo bez (odpověděla jsem mu, že bych se cítila jistější se zamřížovanými okny, abych nemohla z okna vyskočit).
Když jsem mu líčila, jak mě syn strhl od okna na postel a sedl si na mě, psychiatr se podivil, jak je možné, že mě zpacifikoval 6letý kluk, že jsem nevyskočila z okna i s ním. Odpověděla jsem mu, že jsem byla unavená a pod vlivem Tisercinu.
Doktor si vše zapisoval do počítače a když byl hotový, řekl: „Kdybyste vyskočila z okna tady, tak se nezabijete, tady jsme v 1. patře, tak byste si jen zlámala nohy.“ Testoval mě, co udělám.
Představila jsem si, jak vyskočím z okna a jak se budu cítit dobře při volném pádu. Určitě mě v tu chvíli ten nesnesitelný proud myšlenek přejde. Zvedla jsem se ze židle a šla jsem prozkoumat okno, abych zjistila, jak se otevírá.
Psychiatr okamžitě vstal, přistoupil ke mně zezadu, chytil mě za ruce a držel mi je za mými zády.
Jak asi předpokládal, nebránila jsem se. Jen jsem se ho zeptala: „Proč mě nenecháte skočit, když říkáte, že bych se nezabila?“
Pak mě odvedl k sanitce, která mě odvezla na starý známý přijímací pavilon, kde jsem byla i při předchozí hospitalizaci.

Na pavilonu jsem se cítila jako rybička ve vodě. Hned jsem si začala prohlížet nástěnku s denním řádem. Svátky jsem strávila zavřená na pavilonu, protože jsem nevěděla, který je přesně den a kdy jsou otevřené dílny. Mohla jsem mít u sebe tentokrát i mobil, ale manžel mi ho vzal, aby mě příliš nerozptylovaly telefonáty. Asi po týdnu jsem ho ale prosila, ať mi mobil přinese.
Mohla jsem mít od začátku jak návštěvy, tak jsem mohla na víkend jet domů, jen na noc jsem se musela vrátit na pavilon.
Po svátcích jsem začala chodit do dílen, nejdřív do těch bližších, později do vzdálenějších. Ze začátku jsem jezdila domů o víkendu jen na sobotu.

Po měsíci jsem si naplánovala poprvé pobyt jak na sobotu, tak na neděli. K tomu mi psychiatr v pátek ráno při vizitě oznámil, že pokud zvládnu víkend doma, tak mě po víkendu propustí. Vůbec jsem z toho neměla radost, na propuštění jsem se ještě necítila.
V neděli odpoledne svítilo po dlouhé době slunce a bylo hezky. Měla jsem chuť na procházku. Manžel potřeboval jet nakupovat do Hornbachu na Černý Most, což je od nás cesta tak na 30 minut. Nebyla jsem si moc jistá, jestli cestu tam a zpátky + nakupování zvládnu. S cestou jsem ale nakonec souhlasila. Jenomže když jsme přijeli na Černý Most, nebylo mi dobře. Poprosila jsem manžela, ať se vrátíme hned domů. Naštěstí mě chápal a nenutil mě absolvovat nákup v Hornbachu.
Když jsem se pak vrátila v tomto stavu na pavilon, musela jsem si nechat píchnout injekci na uklidnění. V pondělí ráno psychiatr při vizitě konstatoval, že mě ještě nepropustí. Brala jsem to jako svoje selhání.
Od té doby jsem skoro každé odpoledne trpěla úzkostmi a potřebovala jsem Rivotril na uklidnění.
Nevěděla jsem ale, co to se mnou je, s úzkostmi jsem neměla zatím žádné zkušenosti. Proto jsem si je vysvětlovala po svém. Například když jsme šly odpoledne na procházku a po cestě zpět jsem cítila úzkost, svěřila jsem se sestře, že mám z něčeho strach. Ptala se mě, z čeho. Na to jsem jí řekla, že ze smrti.