Kauza Jindřiška

Ahojky, já jsem Jindřiška!  

Bylo, nebylo, narodila jsem se... důležitým faktem pro další vývoj je, že jsem měla mít starší sestru, která se ale narodila mrtvá. Já jsem tedy byla až druhá. Od narození jsem nikdy nezapadala do škatulky „normální“ neboli „jako ostatní“. Nebudu zacházet do detailů, ale ať už to byla šikana na škole či vášeň pro focení, když to nikdo okolo nedělal, psaní povídek, natáčení vlastních zvukových a pak i videoděl, obdiv k víře za komunismu, život s holkou v rané dospělosti, zájem o východní nauky a karmu, když ostatní teprve objevovali zevní křesťanské dogma, pak taky vnoření do křesťanské mystiky... prostě všechno naopak, než většina... K individualitě a tvořivosti mě vždy vedla maminka. Maminka je mimochodem maniodepresivní. Studovala jsem po střední krátce informatiku (tam jsem se naučila hlavně logickému myšlení a objevila i krásu paradoxů a definic), ale pak jsem vystudovala uměleckou vysokou (scénáristika, kamera, režie).

Když se nám s manželem narodilo první dítě v roce 2006, odstartovala se mi deprese. Po roce a čtvrt si toho všimla maminka, která už v té době trpěla maniodepresí a poslala mě k psychiatrovi. Po antidepresivech se to celkem vyrovnalo. Mezitím jsem začala při mateřské studovat druhou vysokou (sociální pedagogiku, součástí jejíhož učiva je i psychologie a psychiatrie).

Před druhým těhotenstvím, jsem byla u jedné paní na regresní terapii (prováděné pomocí reiki). Tam jsem se dostala do kontaktu se svou mrtvou sestřičkou. Pochopila jsem, že jsme spolu prožily pár minulých životů, přičemž jedna druhou jsme vždy po společném soužití zavraždily. Během té terapie došlo k jakémusi usmíření či odpuštění. Následně mě duše mojí sestřičky ukázala, že před mým narozením se mě snažila vystrnadit z těla a zaujmout moje místo (a já prožila všechnu hrůzu toho okamžiku) a že po celý můj dosavadní život ke mně byla vlastně „přivtělená“ a chránila mě (neboli omezovala mé vnímání). Pak mi sdělila, že se narodí jako moje druhé dítě - dcera. Taky, že jo. Ale (jak jsem zpětně zjistila), celé těhotenství jsem žila v jakési pseudorealitě, něco jako manická fáze, ale s nezvratným přesvědčením, že při porodu zemřu a že má nenarozená dcera mne užírá zaživa zevnitř. Naštěstí to byly pouze vnitřní stavy a neprojevily se navenek tak, že bych sobě nebo dítěti jakkoliv ubližovala. Ihned po porodu se mi spustily silné deprese a asi 14 dní nato jsem se propadla do své první ataky. To ráno jsem se probudila velmi časně a kontaktovaly mě mimozemské bytosti. Díky docela dobrým znalostem projevů schizofrenie jsem si hned běžela za svým psychiatrem pro léky. Vize a hlasy nezmizely, ale trochu mě to zklidnilo. Zjevovaly se mi postavy v černých kápích a hrozily, že malé ublíží. Byla jsem jejím ochráncem. Naštěstí jsem celou tu dobu, i když jsem pociťovala neskutečnou hrůzu, strach, zoufalství – no prostě hotová muka, tak celou tu dobu jsem tak nějak věděla, že všechny bytosti jsou pouze v mojí hlavě (přestože jsem je vnímala a vnímám tak všechny, se kterými nějak komunikuji, vždy jakoby vlevo těsně vedle hlavy). Kdesi jsem četla, že lehčí forma je slyšet pouze hlasy a těžší je už i vnímat postavy, jejich podobu, oblečení a tak. No já vnímala tvar docela přesně a když jsem si to přála, tak jsem i dokázala popsat, co mají na sobě a jejich rysy obličeje. Postupně černé postavy přestaly vyhrožovat a stáhly se a na jejich místo nastoupil Leon (to jméno mi sám řekl, když jsem se ho ptala). Říkal, že mě dostal na starosti, že byl ke mně vyslán. Někdy byl velmi milý a hodný a někdy zuřil, urážel mě a ponižoval. Ale vždy mě učil. Vyprávěl mi o energiích, jak je vnímat, jak s nimi pracovat, o realitě a různých jiných světech... měla jsem ho moc ráda, i když byl občas strašně nevyzpytatelný. Nejdříve mi naše komunikace bránila v normálním životě, když na mě mluvil nebo já na něj, tak jsem se nedokázala soustředit na nic venku, ale postupně se to srovnalo. Můj doktor tehdy konstatoval, že žiju ve dvou světech zároveň. Důležitý pro něj bylo, že to jakž takž harmonicky zvládám. Kromě toho jsem začala mít různé vize. Například vše okolo mě začalo mít ostré rohy, taky vize upalování zaživa, stínání hlavy, sebeobětování... jednou si vzpomínám, že mi někdo vrážel nůž do zad, když jsem si v koupelně čistila zuby a všude stříkala krev. Jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo vyběhnout do obýváku, stoupnout si doprostřed a okřiknout všechny, ať se nepřibližují, protože jsem vůbec nevěděla, jestli bych jim něco neudělala. Za chvíli jsem se přestala třást a odešlo to. Tak to šlo několik let. Asi tři měsíce před druhou atakou jsem se zúčastnila jednoho semináře o duchovním učení Atlantidy. Na ten seminář jsem šla samozřejmě „řízením osudu“. Předtím se mi totiž dostala do rukou kniha od Elizabeth Haich: Zasvěcení. Četla se mi celkem hezky a poklidně až do okamžiku, kdy jsem narazila na pasáž detailně popisující průběh duchovní výuky v chrámu vedoucí právě ke konečnému zasvěcení. Tehdy jsem si o sebe vážně začala dělat starosti, protože jsem byla naprosto přesně schopná předem říct, o čem bude další věta a vylíčit celý průběh zasvěcení bez znalosti jediného písmenka z knihy. „Náhodou“ jsem pak narazila na paní, která pořádala seminář o tomto učení. A na tom semináři jsme formou meditace nahlíželi do své vlastní minulosti v Atlantidě. Tady jsem se viděla jako zasvěcenec, který zneužil své obrovské moci vlivem podlehnutí vzteku a vraždil. A vědomím spadl opět na tu nejnižší možnou úroveň a musel celou cestu absolvovat znovu, tentokrát už ne v chrámu, ale vyspíváním v rámci stále dalších a dalších životů. Z této zkušenosti vzešlo také uvědomění několika dalších životů již v novověku, kde jsem vždy při umírání vyčítala Bohu, že mě opustil (a nepohlídal, tedy nezabránil tomu). Cítila jsem obrovský vzdor a obrovskou křivdu. Krátce poté následovala druhá ataka a změna léků. Za pár dalších let jsem se dostala do situace, že Leon už tak nějak vymizel, odešel, vize se celkem zklidnily a já byla v podstatě "normální". Vedla jsem běžný, harmonický život. Akorát jsem prospala většinu dne, byla jsem prázdná, vyhaslá, pustá. Nedokázala jsem cítit.

A jednoho dne jsem se (po období obrovských pochyb) definitivně rozhodla vysadit léky (antipsychotika). Já nedokážu nic dělat zvolna, tak to bylo ze dne na den, prostě jsem už další nevzala. Po vysazení se asi dva a půl měsíce nic nedělo. Vše bylo při starém, jako bych je dál brala. A pak jednoho dne jsem se najednou probudila a všechno bylo jinak. Celý svět byl najednou veselý a plný barev a tvarů. Připadala jsem si středobodem vesmíru. V hlavě mi neustále proudily různé fantastické příběhy založené na okolní realitě. V noci jsem skoro nespala a stále vytvářela další a další příběhy. Často byly násilné, ale plné lásky a porozumění. A jakéhosi jakoby vysvobození z bolesti. Já vím, že to zní naprosto dokonale jako manická epizoda. Taky si myslím, že by se to tak dalo nazvat. Akorát já jsem tak nějak stále byla i v realitě. Jakobych stále kontrolovala, abych to své šílení v hlavě nepřenášela do reality a nejednala nějak nevhodně, nenormálně. Po pár dnech se to docela zklidnilo a bylo mi sice neskutečně dobře, ale už docela klidně. Asi za čtrnáct dní se mi emailem ozval člověk, který tvrdil, že sám schizofrenií prošel a ví, jak se z ní dostat. Bez prášků. Já mu tehdy odepsala, že je to sice krásné, ale že jeho pomoc nepotřebuju, že je mi dobře a že jsem se dívala na jeho stránky (kde právě psal o pekle a tak, rozvíjel klasické katolické dogma) a že si myslím, že je to blbost. On mi ale přesto odpověděl a jeho slova ve mně něco dalšího odstartovala. Řekla jsem mu, že ty jeho "pravdy" chápu jinak a že mám svoje. Ale on byl neodbytný. Velmi obratně uhodil na mou citlivou strunu a vysvětlil mi, že moje myšlení je ovládáno satanem (z důvodu smrtelného hříchu, kterým bylo porušení prvního přikázání, tedy že budeš mít jediného Boha, čehož jsem se dopustila studiem jiných nauk a "scestným" přesvědčením, že s Bohem lze splynout v jeden celek) a že musím ty "nesvé" myšlenky důsledně odmítat a vymýtit. Sice jsem byla přesvědčená, že musím naopak všechny myšlenky důsledně přijmout, místo abych je odmítala, ale ten člověk svými slovy nakonec dosáhl svého. Nějak se ve mně opět probudilo přesvědčení, že je třeba něčeho dosáhnout, nějaké "dokonalosti", tedy stát se v podstatě někým jiným, než jsi. Jednoho dne jsem si klekla před svým vlastním pojetím Boha (tedy ne před konkrétní představou, jakou se mi snažil vnutit ten muž) a pronesla (bude to trochu vzletně, tak se nelekni):

„Bože... jsem člověk. Dělám mnoho chyb, ale nevěřím, že by byť jediná z nich byla důvodem, abys mě zatratil. Vím, že jedinou mou opravdovou chybou je, že sama sebe považuji za nehodnou tvé lásky. Že si myslím, že jsi mne mohl stvořit nedokonalou jen proto, že to říkají všichni, kteří tvrdí, že s tebou mají užší vztah než já. Ti, kteří se považují za vyvolené a tvrdí, že já se jí stát nikdy nemohu. Bože, neprosím tě o vlastní záchranu a nikdy nebudu. Můj život stejně nemá žádnou cenu, pokud mi nesplníš jedno jediné mé celoživotní přání. Bože, prosím tě jen o jedno: nauč mě milovat. Milovat tak, jak to dokážeš ty sám. Milovat vroucně každým svým dechem, každou svou buňkou, každou myšlenkou. Milovat nejen tebe, ale i celý svět a v něm vše živé. Cítit žhavý žár v srdci vždy, když pohlédnu do očí nevinného dítěte i nejhoršího nepřítele. Milovat každého bez rozdílu, i když je to muslim, hinduista nebo bezvěrec. Nauč mne prožívat i každý okamžik tak, jako by to byl můj poslední! Je jedno, co se se mnou stane, ale dovol mi nechat se spálit na popel v tom nejčistším žáru!”

Najednou jsem začala mít znovu panické ataky, propady mimo "hmotnou" realitu, vize, bytosti... prostě všechno. Ale já někde v hloubi naprosto jistě věděla, že je vše přesně tak, jak má být. Přes den jsem bloudívala po venku, měla jsem stále další a další vnuknutí, znamení, každý krok jsem byla vedena. V noci jsem se budila náhlou inspirací a psala různé úseky povídky. Zažívala jsem náhlé nazírání hlubokých duchovních pravd, náhlá pochopení zenových koanů, pochopila jsem, co znamená neustálá meditace (při jakémkoliv vnějším i vnitřním stavu, bez nutnosti nějak se něčeho zbavovat včetně myšlenek). Zažívala jsem prostupy energií, otevírání čaker, obnažování karmických vrstev, zbavování se ovládnutí zlými entitami, rozprostírání se do vyšších sfér, vesmírů, realit, přímé nazírání koloběhu životů a víru vzniku a zániku veškeré projevené skutečnosti, komunikaci s duchovními mistry i jinými bytostmi. A z hlediska mého nynějšího pochopení asi nejdůležitější část - přímou intuitivní komunikaci s Ježíšem, kterého jsem tišila, když zoufale plakal nad osudem svého učení, nad tím, jak mu samému vzali to jediné, co doopravdy měl, tedy jeho prosté a obyčejné člověčenství a tím jeho duchovní sílu obrátili v přesný opak toho, čeho chtěl dosáhnout. Poté jsem s ním (s jeho čistou bytostí) plně a dokonale splynula a rozšířila se do Kristovy mysli (to je termín z křesťanské mystiky, který však znamená to samé, co splynutí s božským vědomím v jiných systémech atd.). V tu chvíli jsem si plně intuitivně uvědomila, kdo jsem a všechen čas i prostor pro mě přestal existovat. Dostala jsem se do jakési extáze, do jakéhosi „posedlého“ stavu, kdy jsem byla stále ve zvláštním povzneseném stavu, v prostupu. Pak jsem "náhodou" zaslechla Moojiho slova: pokud hledáte svobodu, našli jste ji. Pokud však hledáte ABSOLUTNÍ svobodu, musíte jít ještě dál. Jděte za to. A já se nikdy nedokázala spokojit s málem :-) V naprostém zoufalství a beznaději, protože už jsem neviděla jedinou cestu, jak toho dosáhnout, jak se tam dostat, jsem to vzdala. A v té chvíli došlo k plnému uvědomění si mých dvou protikladů současně. Nejlíp se mi to říká tak, že jsem se stala paradoxem. (tvrzení, které spojuje pojmy nebo výroky v běžném slova smyslu si odporující v neočekávaný, překvapivý, ale smysluplný celek. Nesmyslnost paradoxu je pouze zdánlivá). Mám ráda i definici Vím, že nic nevím. To je totiž nejpřesnější vystižení mého vnímání. Jsem jako jediný pevný bod v jediném existujícím okamžiku bez jakýchkoliv atributů. V tomto smyslu jsem prázdná, neexistuje nic před ani po, nic vně ani uvnitř. Jsem. (je to krásný stav, ze kterého se dá vytvořit cokoliv. Ale co je hlavní, je to velmi zajímavý výchozí bod pro hledání dobra, tedy uvažování nad tím, co je etické a co ne). Zároveň ale máme každý svůj vlastní primární osobnostní koncept (kamarád to nazývá Záměr duše), který nám vysvětluje, kdo jsme, proč jsme sem přišli, co je naším posláním a jaké k tomu máme schopnosti. Když si tento koncept plně uvědomíme, jsme schopni jednat jeho jménem, v souladu se svým posláním a tvořivě využívat celou svou obrovskou sílu. A jsme v životě šťastní, protože přesně o toto jsme se celý život snažili.

– vím naprosto jistě, že celý tento proces, co jsem popsala, probíhá jen a pouze v lidské mysli. Nikde jinde. Vše je určitý druh fikce. A navíc vím, že vše probíhá v jeden jediný okamžik, i když nám lidem se to zdá jako postupné. Ale když se pak nad tím zamyslím, jsem schopná všechny fáze tohoto procesu najít vlastně obsažené i uvnitř jedné jediné. U mě to bylo tak, že všechny vjemy jsem pociťovala velmi tělesně, ale přitom jsem věděla, že ostatní je nevnímají. Já jsem schopná do fyzického vnímání svého těla přenést naprosto cokoliv. Cítím normálně stigmata a všechny energie, které mi procházejí tělem. A taky vyciťuji vnitřní konflikty ostatních a intuitivně nazírám informace, které potřebuji k jejich uzdravení. Dokážu v hlavě komunikovat s druhými, ale taky vím, že je to pouze moje osobní komunikace sama se sebou, díky níž jsem schopná se dozvědět potřebné informace. Podle mého vnímání je prostě původním zdrojem myšlenka. Já mnohem raději s lidmi komunikuju pomocí slov a odpovídám jim toutéž cestou (když potřebují povzbuzení, tak jim ho dodám buď přímo slovy nebo zprostředkovaně pomocí vyjádření vlastní emoce nebo pomocí příběhu). To se mi dělá mnohem líp, protože věřím víc komunikaci slovy, gesty, mimikou, dotekem... Protože psychickou silou s vědomým záměrem můžeme člověku vsugerovat třeba, že když na něj vložíme ruku, tak že ho uzdravíme. Nebo že ho zabijeme. A ono to tak bude. Jenže já to považuju za neetické. Ale podle mne slova a vůbec komunikační prostředky, které používáme přirozeně prostě jen tím, že jsme sami sebou a chováme se podle toho, co k lidem cítíme, mají stejnou moc, ale ten dotyčný se sám může rozhodnout, jestli nám chce věřit nebo ne. Prostě ho nechceme ovládnout, ale respektujeme jeho rozhodnutí.

Ahoj Jindřiško,
Tvoj príbeh je veľmi zaujímavý a aj sa dobre číta. Je pozitívne, že sa dokážeš povzniesť nad rôznu chorobnosť a vieš ju pomenovať ako "fikcia". Je to len dobre pre Teba, že dokážeš s tým primerane fungovať a kvalita Tvojho života sa zásadne nemení. Vidno z toho, že si silná osobnosť a dokážeš premeniť to patologické na úplný normál. Netuším ako sa na to pozerajú Tvoji príbuzný a či im niečo z toho aj nevadí. (?)

Osobne som svoje stavy takto nezvládal oproti Tebe. Mám viacero hospitalizácii za sebou a visí stále nadomnou ten povestný Damoklov meč v podobe ochorenia. Je len dobre, že ty to takto zvládaš a tak trochu si mi inšpiráciou.

Držím Ti palce, aby to všetko Tebou spomínané bolo stále plne v Tvojich rukách a Ty si sa mohla prezentovať podobne pekne, ako v Tvojom príspevku v kauze.

S priateľským pozdravom Tuto.

Ahoj,

těší mě, že tě to zaujalo. Můj život je naprosto normální a naprosto v realitě a vím, že to je možné u kohokoliv. Nejde to možná hned, ale možné to je. Silnými osobnostmi jsme totiž všichni, jen se tím musíme prokousat, abychom si to uvědomili. Naše vědomí je v přirozeném stavu plně rozšířené a všechny vjemy, které jsou původní podstatou bludů, halucinací, hlasů a dalších jevů jsou v něm obsaženy, ale na rozdíl od akutní fáze nemoci nás nijak neovládají. Projevují se jako přirozená tvořivost a schopnost empatie a intenzivního cítění.

Moje okolí je takové, jaké je. Úplně normální... Prostě jsou to lidi, kteří každý mají svou povahu a je na vzájemné domluvě, abychom spolu dokázali žít. I když se mnou se někdy žije asi dost těžko, ale na vině nejsou žádné psychiatrické symptomy. Jsem svá a když se mi něco nelíbí, tak to sice citlivě a empaticky, ale rozhodně řeknu. Umím ale taky pochválit a ocenit, když si něčeho vážím. Problém je, že nedokážu být v negativním stresu. A to právě mé okolí velmi těžce nese. Nechápou, že jsem v mnoha situacích naprosto klidná a i když se na mne někdo rozkřičí nebo mi cokoliv vyčítá, tak si z toho nic nedělám, jen klidně podotknu, že je to podle mne nespravedlivé, protože je to neobjektivní... Takže tak... A jinak jsem fakt "normální"

Děkuju, že mi přeješ výdrž i dál, věřím tomu, že to tak bude. Já bych zároveň chtěla popřát tobě i ostatním, aby se vám podařilo se též dostat do vyrovnaného stavu a mít radost ze života v každém okamžiku. Jakkoliv k tomu budu moci přispět i já, udělám to.

Držte se.

Jindřiška

Tuto napísal:Ahoj Jindřiško,
Tvoj príbeh je veľmi zaujímavý a aj sa dobre číta. Je pozitívne, že sa dokážeš povzniesť nad rôznu chorobnosť a vieš ju pomenovať ako "fikcia". Je to len dobre pre Teba, že dokážeš s tým primerane fungovať a kvalita Tvojho života sa zásadne nemení. Vidno z toho, že si silná osobnosť a dokážeš premeniť to patologické na úplný normál. Netuším ako sa na to pozerajú Tvoji príbuzný a či im niečo z toho aj nevadí. (?)

Osobne som svoje stavy takto nezvládal oproti Tebe. Mám viacero hospitalizácii za sebou a visí stále nadomnou ten povestný Damoklov meč v podobe ochorenia. Je len dobre, že ty to takto zvládaš a tak trochu si mi inšpiráciou.

Držím Ti palce, aby to všetko Tebou spomínané bolo stále plne v Tvojich rukách a Ty si sa mohla prezentovať podobne pekne, ako v Tvojom príspevku v kauze.

S priateľským pozdravom Tuto.

Jindřiško, Tuto, je zaujímavé, po prečítaní celého príbehu som si hovoril podobne ako Tuto - mne sa to tak dobre nepodarilo. Tak pekne by som to nevyjadril. Tak kompaktne a zrozumiteľne aj pre tých "vonku". Aj žene sa páčil, len povedala, "no drsný". Díky, že si sa pridala na fórum. Budeme radi za jeho šírenie v neobmedzenej podobe. Myslím si, že je to zas niečo iné než facebook, kde všetky témy za pár minút (možno hodín) zapadnú...

J.

Neviem, či je to tým večerným pesimom, alebo čím... ale strašne som nahnevaný, že ja berem 4 druhy liekov ťažkých na pečeň, a pritom mi nič nie je. Oproti Jindřiške som smiešny ťuťko, ktorý sa hrá na duševne chorého. Som blázon nie pre dajakú starú diagnózu, ale preto, že chodím na takéto fórum a robím sa, že som relevantný pre psychiatriu. Prepáčte, neberte to osobne, ale strašne ma to nahnevalo. Nie Jindřiška, ale sám na seba som nahnevaný. Idem rozmýšľam, či s tým ešte teraz večer neseknem aj s celou psychiatriou! Je mi z toho zle.

Ahoj Matěji,

máš hezké motto a tak si myslím, že kdybys někdy chtěl, můžem si klidně popovídat. Nemyslím si, že je nutné být na kohokoliv naštvaný, tím míň na sebe. Ten příběh jsem tu dala proto, aby mohl pomoci ostatním v tom rozpoznat třeba něco ze svých problémů a zapřemýšlet nad tím, jak to fungovalo u něj a co s tím. Rozhodně jsem se tě nechtěla dotknout, nevím, co všechno máš za problémy a vůbec to nezlehčuju. Takže kdybys měl zájem, můžem si klidně přátelsky popovídat a zjistíš, že dokážu vnímat i ostatní a ne jen sebe.

Drž se.

Jindřiška

Matej Skalík napísal:Neviem, či je to tým večerným pesimom, alebo čím... ale strašne som nahnevaný, že ja berem 4 druhy liekov ťažkých na pečeň, a pritom mi nič nie je. Oproti Jindřiške som smiešny ťuťko, ktorý sa hrá na duševne chorého. Som blázon nie pre dajakú starú diagnózu, ale preto, že chodím na takéto fórum a robím sa, že som relevantný pre psychiatriu. Prepáčte, neberte to osobne, ale strašne ma to nahnevalo. Nie Jindřiška, ale sám na seba som nahnevaný. Idem rozmýšľam, či s tým ešte teraz večer neseknem aj s celou psychiatriou! Je mi z toho zle.

Ďakujem, Jindřiška.

Tvoj príbeh je veľmi silný, obsahuje také zákutia ochorenia, že človeku ako mne sa zastavil rozum, pretože ja som také silné psychotické zážitky nikdy nemal. Mal som rôzne, to hej, ale až také, to nie. O to väčšej úcty si z mojej strany hodná. Teraz to teda zvládaš bez liekov, dobre som pochopil? Či?

Držím moc prsty. Nech sa Ti darí, si naozaj silná, že to takto dokážeš vnímať a držať sa. Klobúk dole.
Posielam objatie.

S pozdravom
Matej

...jsem se dostal ke "kauze Jindřiška". Nechápu ale účel těch políček nad textem, který právě píšu. Aha, už se mi vybarvily. Pomalé PC. Svou osobní "kauzu" sem zatím dávat nebudu (trápím se s ní už dost dlouho na blogu), ale zkusím na ní zapracovat, časem. Letošek by mohl být k tomu dobrý. Nejdřív se ale budu muset prokousat ostatními... a to nějakou chvíli potrvá.